Čundr na Malý Rabštýn

Již se stalo tradicí, že ke dni matek pro maminku uspořádáme nějaké překvapení v podobě dámské jízdy. Tentokrát jsme se rozhodly vyrazit jen kousek od Olomouce. Vlakem jsme se ve složení já, sestra Helen, moje neteř Gabriela, babička Eva, maminka a překvapivě jeden chlap – Raptor, vydali do Domašova nad Bystřicí a po modré turistické značce naučnou stezkou Údolím Bystřice až na Malý Rabštýn.

Původně jsem měla v plánu jít z Jívové do Domašova nad Bystřicí, tedy opačným směrem, ale pán ve vlaku mne nahlodal, že do Olomouce je to z kopce, takže na tento popud jsem změnila plán, což se později ukázalo, že nebyl moc dobrý nápad.

Cestou z Domašova nad Bystřicí na Malý Rabštýn

Cesta není moc náročná, ale nachází se zde jeden nepříjemný kopec, který babička pro jistotu vzala po čtyřech kvůli strmosti. Dalším problémem bylo velké množství klíšťat, které jsme z Raptora nestíhaly sundávat, ale naštěstí by v sobě měl mít vakcínu, po které by klíšťata měla sama odpadnout. Další nepříjemností byla zarostlá cestička okolními keři, takže jsme se proplétali větvemi.

Těsně před cílem jsme narazili na ohniště, takže jsem z batohu vytáhla špekáčky, noviny, PET lahev s vodou, zápalky, křen a chléb, nařídila shánění klestí a sama začala s rozděláváním ohně. Bohužel vše okolo bylo poměrně mokré, ale zkušené tábornici babičce se oheň podařilo rozdělat. V klidu jsme si všichni včetně Rapika dali první chod a začaly s opékáním druhé várky. V tu chvíli jsme v dáli slyšeli hromy, což nevěstilo nic dobrého.

U Malého Rabštýna je malé ohniště.

Ani jsme nestihli dojíst a už jsme bojovali s deštěm. Ale nejdříve jsme ještě pořádně uhasily oheň vodou, kterou jsem donesla. Maminku nenapadlo nic lepšího, než vzít neteř, obléct ji do pláštěnky, kterou jsem vzala, a stoupnout si pod strom, za což od nás schytala pořádnou lekci. V bouřce se prosím nikdy neschovávejte pod strom.

Rychlým krokem jsme pokračovali dál po cestě vedoucí z kopce. Já jsem se snažila najít signál, abych nám zavolala odvoz, ale marně. Babička nastolila tempo, díky kterému se musela vracet zpět, neboť cesta na Malý Rabštýn nevedla dolů, ale cestička se stáčela boční cestou doprava. V největším lijáku jsme se vyfotili na Malém Rabštýně a prchali jsme směr nádraží Jívová.

Cesta z Malého Rabštýna do Jívové

Zpáteční cestu hodnotím lépe z hlediska dostupnosti, neboť jsme se nikde nemuseli prodírat křovím ani stoupat do strmých kopců. Stále se jednalo o stejnou turistickou značku i naučnou stezku, ale tato část vedla převážně po asfaltové cestě, takže byla ochuzena o výhledy do okolní přírody. Bohužel jsme ji celou absolvovali v prudkém dešti za doprovodu hromů a blesků, takže to nebylo zrovna moc příjemné. Navíc za celou dobu se nikde neobjevil signál, takže pomoc byla v nedohlednu. Ještě větší šok nás ale čekal na nádraží.

Nádraží v Jívové

Když jsme konečně dorazili na nádraží v Jívové, zjistili jsme, že 1. vlak jede až za několik hodin. A v tomto byl kámen úrazu při změně plánu, neboť z Domašova nad Bystřicí jezdí víc vlaků než z Jívové, která je zastávkou na znamení. Nádražní budova samozřejmě byla uzavřená, ale naštěstí zde byl přesah střechy, kde jsme se schovali.

První co jsme provedly bylo, že jsme ze sebe sundaly všechno možné oblečení a babička začala přehrabovat svůj batoh. Zjistila, že má 3 trička v igelitovém pytlíku a deštník, což nám přišlo velmi vtipné. Vše měla promočené, jen náhradní oblečení v sáčku zůstalo v suchu, což bylo velké štěstí. Takhle jsme měly alespoň vrchní části skoro všichni suché.

Hledání možností záchrany

Bylo mi divné, že u nádraží stojí auta. Pořád jsem si říkala, že by k nim mohl někdo přijít a zachránit nás, protože moc velké teplo nebylo. A ono se poštěstilo. Jeden pán s batohem se objevil z lesa a nejdříve si to nakráčel k nám na nádraží, takže jsem si myslela, že nebudeme čekat sami, ale poté odešel a odemkl si auto opodál. Utíkala jsem za ním, abych se jej zeptala, jestli hodlá jet do civilizace. Odpověděl, že ano, takže jsem mu nadiktovala číslo, aby jakmile bude v dosahu signálu zavolal Luškovi, ať pro nás přijede.

Když jsem se vrátila, na nádraží dorazil pán v oranžovém a ptal se nás, jestli bychom nechtěli jít dovnitř do čekárny. Moc nás to potěšilo, neboť vevnitř bylo výrazně tepleji, i když se tu neuklízelo několik let. V tu chvíli jsme ze sebe shodily veškeré přebytečné mokré oblečení a čekali na záchranu. I když u nádraží objevilo ještě několik řidičů, nikdo z nich nám nenabídl odvoz.

Nejhorší bylo, že jsme ani nevěděli, zda onen pán příteli zavolá nebo ne.

Záchrana s nedorozuměním

Po několika hodinách si Helen šla odskočit a najednou začala skákat radostí jak jelen v lese. Po lesní cestě se totiž řítil Markus (mamčino auto) s přítelem za volantem. Ten zajel až pod střechu nádraží a všichni jásali jako bychom vyhráli milion. Už jsme se všichni sáčkovali do auta. Asi je vám jasné, že bychom se tam dle pravidel silničního provozu nevešli, ale přítel nám sdělil, že jeho brácha Ondra jede hned za ním, že už tu musí během minutky být. Rozhodla jsem se tedy zůstat a počkat na něj, když už je stejně tady. Zůstala tam se mnou i moje maminka, která měla nalomené zdraví nachlazením.

Jenže jsme čekali 5, 10, 15, 20, 30 minut a Ondra pořád nikde. Čekárnu nádraží jsme si již příjezdem Markuse nechaly zamknout, takže jsme čekaly venku. Měla jsem největší zlost, že takovou kravinu Lukša vůbec vypustil z úst. Navíc jsem si myslela, že vlak přijede dřív než Ondra, takže naštvání bylo víc než dvojnásobné, jelikož batoh se zpáteční jízdenkou a penězi jsem naložila do Markuska. Nakonec jsme si opět poprosily o odemčení čekárny a po hodině jsme se dočkaly i my. Ondra se svým BMW následoval Markuse a zajel až pod střechu a my se konečně mohly trochu zahřát. Ondra se sice asi málem upekl, ale nic nám nevyčítal.

Tentokrát nám výlet moc nevyšel, ale odnesly jsme si z něj vzpomínky a nové zkušenosti. Pán se na nás naštěstí nevykašlal a záchranu nám zavolal. Z domova jsem mu ještě poděkovala a on se začal vyptávat na Helen. Takže seznámit se dá v každé situaci 🙂 Ještě jsem zapomněla napsat, že nám tento pán před svým odjezdem do civilizace nabídl vyhřátý srub kousek od nádraží, ale ten jsme odmítly, abychom jej příliš nezatěžovaly svými problémy.

Díky silnému dešti jsem také nemusela mít obavy, že mi se oheň z našeho opékaní rozšířil na lesní porost 🙂

Kde vzniklo nedorozumění?

A v čem vzniklo nedorozumění ohledně příjezdu 2. záchranného auta? Ondra byl v Hrubé Vodě, takže si oba naivně mysleli, že z Hrubé Vody vede do vedlejší obce Jívová silnice. Asi je vám jasné, že žádná tam není, takže se musel vrátit zpět do Olomouce a vyrazit směrem na Šternberk, aby nás vyzvedl.

  1. Tak jsem si přečetla příběh našeho výletu a dusila jsem se smíchem, když jsem si vše prožité připomněla.Moc se ti to podařilo.Díky Evičko,babička

Napsat komentář