Dovolená v obci Demänovská Dolina v Nízkých Tatrách

Abychom si letos konečně trochu odpočinuli, koupila jsem čtyřdenní pobyt v hotelu Björnson v obci Demänovská Dolina v Nízkých Tatrách na Slovensku. Před rekonstrukcí nesl název chata Björnsonka či Björnson, takže na mnoha místech se potkáte s těmito názvy.

Vzhledem k tomu, že jsem pobyt chtěla koupit z firemních benefitů, musela jsem jej zakoupit přes slevový portál Slevomat. Ale musím podotknout, že lépe uděláte, když navštívíte oficiální stránky hotelu, kde pobyty koupíte za stejné ceny jako na portálu Slevomat a ještě určitě provozovatelům hotelu uděláte radost, neboť nebudou muset společnosti Slevomat odvádět provizi za zprostředkování.

Nicméně sestra chtěla jít v našich stopách a objednat si zde zimní pobyt, ale všechny termíny již mají vyprodané.

Hotel Björnson v Demänovské Dolině

Z pobytu jsem měla mírné obavy, neboť podle webových stránek jsme měli být ubytovaní v pokojích, které na mne působily značně klaustrofobicky, ale nakonec jsme byli velmi mile překvapeni.

Byl nám přidělen jeden z mála pokojů s balkóny, na nichž bylo pohodlné posezení a velikost pokoje odpovídala ideálu. Z oken jsme měli výhled do lesa a na finské kádě, které jsme hned první den vyzkoušeli, protože mělo být jediný den slunečno. Byl to skvělý zážitek, který stojí za to, ale na druhou stranu po nich přítel onemocněl, takže jsme museli přehodnotit veškeré plány na další dny a navštívit lékárnu, protože pravidlo, když si zrovna s sebou nic nevezmete, určitě to budete potřebovat, zaručeně platí.

Moje doporučení pro využití finských kádí v zimě je takové, že nesmíte v kádi stoupat a dlouze se chladit okolním chladem. Voda dle teploměru měla 40 °C, takže Lukšovi bylo vedro a neustále se chladil, což se mu dle mého názoru vymstilo. Mně sice také bylo po čase teplo, ale vždy jsem jen vystrčila ruce přes hranu kádě a chladila se tímto méně násilným způsobem a žádné onemocnění mě nepostihlo. Jediné, co nebylo příjemné, byl šok po opuštění kádě. Cítila jsem slabost a potřebovala jsem si okamžitě lehnout nebo se posadit, ale vzhledem k danému stavu mne čekala poměrně dlouhá cesta do pokoje. Když se na to dívám zpětně, měla jsem vlézt do budovy se saunou, která je hned u kádí, a tam přečkat šok než se tělo dostane do normálního stavu.

Parkovat můžete v okolí hotelu zdarma a během vašeho pobytu se o vás postará příjemný personál. Jen bych přivítala, kdyby zaměstnanci byli schopni doporučit místa, která stojí za to vidět a ne jen ukázat na propagované turistické cíle. Moje zkušenost je totiž taková, že opravdové klenoty nejsou ty z titulků průvodců. Pro děti je zde zařízena společenská místnost s hračkami, šipkami a stolním fotbálkem, který byl v době našeho pobytu rozbitý.

Snídaně i veřeče byly formou bufetu. Nikdy se nám ale nestalo, že by se něco opakovalo, a to i snídaňové menu bylo každý den alespoň částečně obměněno, což jsem nikde nezažila. Hotelová restaurace je v provozu také přes obědy. Určitě stojí za to vyzkoušet nabízený hamburger, který z mého pohledu vypadal neodolatelně a přítel si na něm pořádně pochutnal. Já jsem si řekla, že okusím místní kuchyni, takže jsem si objednala halušky, ale to jsem neměla dělat, protože jsem měla za to, že to budou halušky, které znám z České republiky, akorát lahodnější. Bohužel to tak nebylo a horko těžko jsem je do sebe nasoukala se značnou pomocí přítele.

Vrchol hory Vyšné Priečne se stanicí lanovky Priehyba

Před koupelí ve finských kádích jsme se vydali na procházku po okolí. Cestička vedoucí okolo hotelu nás zavedla až na vrchol hory Vyšné Priečne (1 354 m n. m.) se stanicí lanovky Priehyba vedoucí na Chopok. Bylo nádherně, ale Lukša většinu procházky protelefonoval ohledně problémů ze stavby našeho rodinného domu. Navíc nás tlačil čas, takže po chvíli kochání se výhledem jsme vyrazili zpátky do hotelu, neboť nás čekal nový zážitek v podobě koupání ve finských kádích, které je rozebráno výše.

Medvědí štola

V Demänovské Dolině se nachází mnoho jeskyní, které nás příliš nelákaly i s ohledem na výši vstupného, takže jsme se rozhodli vyrazit do Medvědí štoly nedaleko obce Žiar v Tatranském národním parku.

Parkování je možné na velké bahnité ploše v lese před značkou zákaz vjezdu, kde ovšem za odstavení osobního vozidla zaplatíte 3 eura. Naštěstí jsme místo navštívili mimo sezónu, takže zde žádný vydřiduch s kasičkou nestál.

Po krátké době chůze jsme dorazili k dřevěné budově zvané Útulňa s dovětkem Sv. Barbora – krajina království AGHARTHA. Budova se zvenku útulně tváří, ale pokud máte děti, které se bojí, neberte je dovnitř. Vůbec jsem se vevnitř necítila dobře. Pidi okna, která ani za slunečních dní do budovy nepropustí dostatek světla jen podtrhují zvláštní atmosféru, která uvnitř panuje. Praskání dřeva v peci ve velmi tmavé místnosti působí příjemně, ale ne v kombinaci s výzdobou oběšené ženy držící rukojeť nádherného historického kočárku.

Nedokáži si vysvětlit důvod navození této atmosféry a už vůbec si neumím představit, že bych tam dennodenně pracovala na ručních pracích, které tam dvě ženy – průvodkyně při velmi slabém osvětlení vykonávaly.

V každém případě prohlídky se mají konat každou hodinu, ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli jen my dva, čekali jsme dobrou půl hodinu, jestli ještě někdo nedorazí. Ke vší radosti průvodkyně se tam objevila německá rodinka, takže jsme výklad měli slovensko-anglický. Paní průvodkyně se teprve rok učí anglicky, takže mnoho slovíček jí přítel radil. Pro mne bylo super, neboť jsem jí rozuměla, jelikož mluvila jednoduše a pomalinku :-D.

Po celou dobu prohlídky průvodkyně zapalovala knoty v připravených nádobách, čímž testovala, zda je ve štole dostatek kyslíku.

Můžete si zde zkusit bouchnout do skály.

V jednom místě si každý návštěvník mohl zkusit, jaké je to kutat do skály. Hledali jsme zlato a já ho jako jediná našla, ale bohužel to nebylo pravé zlato, ale kočičí zlato neboli pyrit.

Pár informací o štole od průvodkyně

Jedná se o štolu, o které se nic moc neví, protože se nedochovali žádné věci, které by něco mohly objasnit. Pravděpodobně se zde těžilo zlato, ale to se prý nachází pouze tam, kde je křemen a žíla křemene se nachází jen na jednom místě štoly. Vše se zde dělalo ručně za pomoci přírody. Horníci si prý pomáhali tak, že skálu nažhavili a ona na základě toho, že po ní stékala ledová voda, praskla. Ale jakým způsobem to dělali není jasné.

Zajímavostí také je, že se zde dochovaly kmeny stromů, kterými horníci podpírali stropy, aby nebyli zavaleni. Tyto kmeny prý nechali ohořet a poté je na několik dní ponořili do vody. Tuto techniku bez vodní lázně znám již ze svých designových pořadů o architektuře. Vysvětlovali to tak, že pryskyřice obsažená ve dřevě jej zakonzervuje. Průvodkyně také zmiňovala, že její kolega ve štole před třemi roky nainstaloval kmeny napuštěné dnešními konzervanty s chemikáliemi. Tyto kmeny již teď byly ve značné fázi rozkladu, zatímco přírodně zakonzervované dřevo tu leží přes sto let.

Kolem štoly teče čisťounký potok Smrečianka a vede zde cesta, po které dojdete k Žiarské chatě, u které se nachází Šarafiový vodopád. Kdyby nám to počasí a zdraví dovolilo, určitě bychom tam šli, neboť se jednalo o krásné údolí, které určitě skrývalo přírodní poklady.

Vodní nádrž Liptovská Mara

Po svačince v přístřešku na parkovišti jsme se vydali směrem k vodní nádrži Liptovská Mara, kde jsme minuli naprostý kýč zvaný Dom hore nohami. Lidé už asi opravdu neví, co s penězi. Postavit dům, který vytváří pocit, že jej nějaký pták vyrval ze země a poté jej někde odhodil, slouží pouze k tomu, abyste se prošli po domě, který je vzhůru nohama. Žádný jiný účel nemá! Musela kvůli tomu zmizet další půda? Vůbec zde nevidím dlouhodobou životaschopnost projektu, který vypadá, že vyskočil z balíčku JOJO bonbónů.

Hned vedle můžete jít vstříc adrenalinu do aquaparku Tatralandia, který jsme ale nenavštívili, neboť z mého pohledu se jedná spíše o venkovní aktivitu, i když se zde nachází i pár atrakcí ve vyhřátých budovách.

Poté jsme se vydali zpátky s tím, že se někde stavíme na velmi pozdní oběd. Lukša na internetu našel vyhlášenou restauraci Energetik nacházející se po cestě k našemu hotelu. Nj, ale to by zrovna tento penzion nesměl být z technických důvodů uzavřen. Nezbylo nám nic jiného než využít hotelové restaurace.

Vrbické pleso

Další jsme objevili klenot Národního parku Nízké Tatry. Necelý kilometr od hotelu se nachází Vrbické pleso, které je opravdu kouzelné. Jednalo se o nejhezčí místo, které jsme na Slovensku navštívili.

Okolo celého jezera vede lesní cestička ohraničená kameny, na mnoha místech je posezení a naleznete zde také dětské hřiště, které ovšem neruší okolní krajinu.

Nejhorší je, že jen kousíček od tohoto skvostu se ve velkém staví nesmyslné hotely a další obludnosti. Copak si ani dnes nevážíme toho co máme?

Rozhledna Vavrišovo s muzeem Bitky při Vavrišově

Po obědě jsme vyrazili na Štrbské Pleso, ale nikoliv po dálnici, ale cestou vedoucí přes Tatranský národní park. V obci Vavrišovo jsme se zastavili u rozhledny, ale ta zavřela 26 minut před naším příjezdem.

V červenci a srpnu je otevřená ÚT až NE od 13 do 16 hodin a ostatní měsíce na vyžádání PO až PÁ od 8 do 13 hodin.

Cesta Tatranským národním parkem byla úžasná, neboť zde nebyl žádný provoz a příroda je zde úchvatná. Oběma nám to připomnělo návštěvu Yosemitského národního parku v USA.

Štrbské pleso

Největší zklamání nás čekalo na profláknutém Štrbském plesu. Moje intuice mi říkala, že tam určitě nikde nezaparkujeme, ale Lukša nechtěl jít z posledního vyštěrkovaného plácku, který byl od ledovcového jezera vzdálen cca 2,5 km.

Nezbylo nám nic jiného než zaplatit vydřiduchům za parkování, neboť všude byly závory a kasičkáři. Kdyby to aspoň bylo do kasy Tatranského národního parku nebo ochránců přírody, ale nechápu, proč bych měla platit za parking soukromé osobě, když si jdu prohlédnout „všem dostupnou přírodní krásu“. Je to v uvozovkách, jelikož břehy Štrbského plesa jsou zaneřáděné hotely. Celkově mám pocit, že mnoho věcí, které by měly zůstat v rukou státu z hlediska udržení veřejné dostupnosti, je rozprodáváno. A tím nenávratně ničeno.

Pohled na pleso je již navždy zničený hotely, protože stát s tímto uvažováním nikdy nedokáže udělat krok vedoucí k demolici a následné obnově přírody, mi hnal do očí slzy.

Parkování jsme měli zaplacené na hodinu, ale pokud si pleso chcete celé obejít v klidu, je to velmi šibeniční čas, což kasičkáři moc dobře vědí. My jsme museli jít dost svižným krokem, abychom to za hodinu stihli.

U parkování se nachází stánky, které nabízejí věci za dobré ceny. To jsem bohužel zjistila až po příjezdu domů. Ale musíte si dát pozor, neboť tam jsou dva druhy stánků – předražené nebo levné. Vlněné ponožky jsem u jednoho stánku koupila za 3,5 eura, zatímco naproti ty stejné stály 6,5 eura. Nejvíc mne ale štve, že jsem si nepořídila ovčí vestičku, která mne naprosto okouzlila a v dětské verzi stála jen 18 euro.

Jezírka lásky

Kousíček od příjezdové cesty se nacházejí malebná Jezírka lásky, která jsme si ani pořádně nestihli užít, neboť jsme moc spěchali kvůli parkování.

Nové Štrbské pleso

Naleznete zde také takzvané Nové Štrbské pleso, kolem kterého jsme pouze projeli, vzhledem k tomu, že se zde nikde nedá zastavit.

Když jsme odjeli ze Štrbského plesa, uvědomili jsme si, že si Lukša nevzal prášek, který měl brát už před hodinou a půl a také, že nevíme, kam máme na další odbočce jet. Abychom nezavazeli v křižovatce, zastavili jsme mimo silnici na vyštěrkované odstavné ploše. V tu chvíli zde projeli slovenští policisté, zapnuli majáčky, aby vypadali důležitě, otočili se a zaparkovali před námi. Doklady od vozidla, dechová zkouška a pokuta! Tu jsme nečekali ani v nejhorším snu! Tak vysokou pokutu a ještě za takový nesmysl jsme v ČR v životě neplatili. Slováci asi mají stanoveno o kolik denně musí oškubat turisty, aby si na svou ekonomiku vydělali. Byli jsme naprosto zhnusení a shodli jsme se na tom, že tohle byla naše poslední návštěva slovenských sousedů.

Protože tohle už byla druhá nepříjemná zkušenost. První nastala hned při překročení hranic, kdy jsme si pořídili dálniční známku s naprosto nesmyslným poplatkem za asistenční služby. Slováci už evidentně neví coby, tak okrádají turisty, kde se dá.

Vzhledem k této skutečnosti jsme se už ani nestavovali v místní prodejně farmářských potravin a dalších věcí, protože se nám tady už nechtělo nechávat ani korunu. Další den hned po snídani jsme vyrazili směr Česká republika mimo dálnici s tím, že se stavíme raději někde u nás.

Pulčínské skály

Krásu české přírody jsme mohli opěvovat v Pulčínských skalách, které se nacházejí v kouzelné přírodě blízko Chráněné krajinné oblasti Beskydy. V obci Pulčín jsme zaparkovali v jediné oblasti rozšířené silnice, která v obci je, a vydali se po červené ke skalám. Nicméně o kousek dál je normální parkoviště, o kterém jsme ale nevěděli, neboť jsme přijeli z jiné strany.

Skály jsou úchvatné, ale není dobré výšlap absolvovat s hyperakčními dětmi, neboť jsou z mého pohledu značně nebezpečné. Dále nedoporučuji skály scházet dolů, což je i uvedeno na informačních tabulích, takže k nim musíte dojít od Pulčína.

Sestup jsem sice absolvovala, neboť jsme neměli čas na dlouhé túry a navíc počasí nám také příliš nepřálo, ale byl to celkem boj v takovém vlhkém počasí. Lukša se se mnou ani nahoru nedrápal a zůstal dole.

Tímto již naše propršená dovolená skončila a na to, kolik jsme toho najeli, jsme ani jednou netankovali 🙂

Přidat komentář