Rychlebské stezky

Minulý rok jsme byli na Rychlebských stezkách poprvé a protože to bylo super, vydali jsme se sem znovu. Tentokrát jsme jeli já, Evička a můj bratr Ondra. My kluci jsme se vydali na kolech projet si traily, Evička šla pěšky za krásami místní přírody.

Vyjížděli jsme po osmé hodině ráno, ale navigace v autě nás tentokrát vedla zcela nesmyslně po dálnici na Mohelnici, ale pak směrem na Šumperk a Hanušovice a odtud do Lipové Lázně. Na místo jsme tedy přijeli až kolem půl jedenácté, nicméně aut na parkovišti bylo přibližně stejně jako minulý rok.

Rychlebské stezky na kolech

Letos jsme se vydali stejnou trasou jako minulý rok. Nahoru jsme tedy jeli pro trailu Dr. Weissnera, který vede částečně po stezkách lesem, ale částečně i po škaredých lesních cestách.

Vyjeli jsme až úplně nahoru a vydali se směrem na trail Wales, Biskupský trail a trail Velryba. Poté jsme vyjeli opět nahoru a sjeli si dolů celý trail Superflow. Pro detailní popis jednotlivých trailů doporučuji přečíst článek z minulého roku, kde je i více fotek.

Dobrodružství v Rychlebských horách bez kol

Ze začátku jsem váhala, zda jet, neboť jsem zůstala na procházku po okolí sama. Ale naštěstí jsem sebrala zbytek sil a vyrazila.

Smolný vrch a Venušiny misky

Nic jsem si neplánovala, takže jsem se spontánně od základny Rychlebských stezek po zelené značce vydala přes rybník U dubu na Smolný vrch s Venušinými miskami.

Zde jsem se rozčílila nad těžařskou činností, která naprosto zničila ráz lesa a zneprůchodnila cestu. Sice zde byly namalované neonové šipky na stromech, které měly turisty navést k vrcholu, ale ty malovala snad veverka nebo naprostý opilec, neboť mne navedly do takového houští, které se za žádných okolností nedalo překonat. Pod tunami skácených stromů bohužel ani nebylo vidět, kudy vede původní cesta, která by mi udala přibližný směr. Nezbylo mi nic jiného než se vrátit zpátky a zahrát si na tarzanku.

Na Smolném vrchu jsem si vyčistila hlavu krásným výhledem a po půlhodině se podívala do mapy, kam budu pokračovat. Zaujaly mne dva rybníky v blízkosti, ke kterým ovšem nevedla žádná turisticky značená cesta. Mapy.cz zobrazovaly pouze čárkovanou čáru, která vedla několik desítek metrů pod Smolným vrchem a vedla pouze okolo rybníků, nikoliv přímo k nim. Nevím, jak jste zdatní turisté, ale čárkované čáry v mapě neznačí nic dobrého, jelikož tam žádné cesty být nemusí. Už se mi to stalo i u plné čáry, která nebyla turistická.

Rybník Velký Křemen

Ale nehodlala jsem se vzdát bez boje. Sešplhala jsem Smolný vrch a vydala se za nosem s nadějí, že někde narazím na sebemenší cestičku. Ano, dočkala jsem se jí. Ale nečekejte žádný zázrak. Prodírala jsem se vysokou trávou, která pomalu ale jistě zarůstá poslední pozůstatky cestičky. Časem jsem se dočkala opravdové lesní cesty, takže komfort se posunul o level výš.

Za chvíli jsem narazila na prošlapanou cestičku vedoucí do lesa. Bylo to sice ještě celkem daleko od rybníků, ale dala jsem na svůj smysl a vydala se tudy, protože směr byl dobrý. Zanedlouho jsem došla k ráji uprostřed lesa – rybníku zvanému Velký Křemen (ve službě Mapy.cz i na Google Maps označen jako Horní Křemen). Zde bych zůstala klidně celý den. Modrá obloha odrážející se na hladině rybníku obklopeného zelení, jehož kouzlo doplňovaly malé ostrůvky. A to ticho a vůně lesa. Široko daleko ani živáček. Naprostá dokonalost pro milovníka přírody jako jsem já.

Když jsem se dostala z transu nad tou krásou, zbystřila jsem svůj zrak na hladinu rybníku. Z ničeho nic se tam zjevilo obrovské hejno kachen rychle směřující ke mne. Chvíli jsem měla pocit, že zahajují nálet, neboť roztahování křídel některých jedinců se dalo vyložit „Tady velím já, jdeme na nepřítele“. V bezpečné vzdálenosti si to kachny asi rozmyslely a zamířily na břeh kousek ode mne, zatímco zvědové kroužili po okolí.

Rybník Malý Křemen

Čas plynul rychle a já se musela vydat dál. Zamířila jsem k rybníku Malý Křemen (ve službě Mapy.cz i Google Maps označen jako Dolní Křemen). Tento rybník byl také malebný, ale svému většímu bráškovi se nevyrovnal, proto jsem rovnou pokračovala dál po cestě značené čárkovanou čarou.

Kouzelné jezírko obklopené skálou s překvapením

Za chvíli jsem se dostala na úpatí Jahodníku, kolem kterého se nacházely zbytky původního osídlení. Zároveň jsem si všimla malého modrého flíčku v mapě. Vzhledem k tomu, že jsem milovník vody, rozhodla jsem se to prozkoumat. Zdolala jsem pár vrstevnic a otevřel se přede mnou chrám. Malé brčálové jezírko obklopené rovnou skálou vypadalo kouzelně. Pozůstatky osídlení mne donutily místo více prozkoumat, takže jsem se vyšplhala na kopec a objevila jsem malý opuštěný srub.

Byla jsem v sedmém nebi, protože věci, které mohu prozkoumávat, mne opravdu fascinují. Ve srubu byla dvoupatrová postel i krb. Vše samozřejmě pouze z místně dostupných materiálů.

V tuto chvíli mne již začal sháněl Lukášek, takže s poznáváním byl konec.

Nicméně i cesta zpátky byla úchvatná. Nedotčená příroda s výhledy, které neničí žádná civilizace, jsou pastvou pro oči.

Rybník U Dubu

Cestou jsem opět prošla kolem rybníku U dubu, kde je možnost si posedět a opéct buřtíky. Zde jsem se také potkala s Beránkama (Lukša a Ondra) a zamířili jsme k základně.

Nakonec jsme se ještě zastavili v zatopeném lomu zvaném Na Rampě, který je přímo v Černé Vodě. Cestu k němu lemují původní hradby a naleznete zde také pozůstatky starého kamenného mostu.

Přidat komentář