Národní park Podyjí

Celé prázdniny jsem se těšila až zase vyrazíme na mnou milovanou Jižní Moravu. Tentokrát jsme se ale vydali směr Národní park Podyjí a zastavili jsme až před hranicí s Rakouskem v obci Hnanice. Pekyho (naše auto z roku 1992 – Mazda 626) jsme zanechali u hotelu Vinice Hnanice a odtud se vydali po žluté značce na Sealsfieldův kámen. Za celý den jsme ušli 17,5 kilometru.

Šobeská lávka

Cestou jsme si všimli, že opodál od naší trasy je visutá lávka, proto jsme se k ní vydali a prošli jsme se po ní tam a zpět. V tu chvíli jsme ale nevěděli, že vede k významné vinici Šobes.

Bývalý mlýn Papírna

Naše kroky pokračovaly dále po žluté značce krásnými lesy okolo řeky Dyje. Všimla jsem si, že se v okolí nacházelo poměrně dost stop po bývalém osídlení. Dochované ale byly pouze nízké zídky a nalezli jsme i jeden sklep.

Nakonec jsme došli k nejzachovalejšímu bývalému mlýnu s názvem Papírna, u kterého se dochoval i náhon. V něm se nacházelo posezení pro turisty, ale jinak byl obrostlý kopřivami pomalu vyššími než já.

Kamenná moře

Kousek za mlýnem se nacházely zvláštně uspořádané kameny ve svažitém terénu lesa. Tato uspořádání byla pojmenována jako Kamenná moře. Bohužel již od této chvíle nás začaly otravovat mouchy a to ve velkém. Celou cestu jsme šli a máchali rukama. Kdyby to záleželo na mne, raději půjdu řekou, neboť u kraje byla mělká, než touhle muší stezkou.

Sealsfieldův kámen

Stezka se začala měnit ve velmi prudkou kamenitou cestičku, takže jsem si říkala, že už bychom měli být u cíle. Zde jsme konečně potkali nějaké turisty, ale netvářili se zrovna přívětivě, takže otázku jsem jim nepoložila. O chvíli později jsme v dáli viděli další „máchače rukou“, ale ti nás nepotěšili, protože říkali, že dál jsou ty mouchy ještě horší. Pomysleli jsme si: „To už snad ani nejde!“ a pokračovali dále, i když Lukša měl choutky se obrátit a jít zpátky.

Po několika stoupáních a klesáních jsme konečně došli do cíle – k Sealsfieldovu kameni. No, bylo to tam hezké a svým způsobem zvláštní, ale ta šestikilometrová cesta byla úmorná. Podle mého názoru z této vyhlídky měl být vidět meandr řeky Dyje, ale díky vzrostlým stromům, byla ze všech pohledů vidět jen jeho pravá či levá část. Aspoň ty mouchy tu nebyly.

S Lukšou jsme se shodli na tom, že to vypadá jako zelený Grand kaňon. Všude kolem byly lesy a nikde ani památky po lidské civilizaci.

Vzhledem k tomu, že jsme se chtěli vyhnout mouchám, zvolili jsme pro zpáteční cestu jinou trasu. Po zelené jsme došli do Popic bez much a ještě skoro po rovince. Pokračovali jsme po červené až ke kapli Panny Marie Bolestné.

Kaple Panny Marie Bolestné

U této kaple v oblasti Havranického vřesoviště se nachází studna, ale voda v ní není pitná. Lukša se chtěl osvěžit, tak mne zaúkoloval, ať mu napumpuji vodu. Tím jsem se samozřejmě dorazila a mé tělo přestalo vnímat okolí, protože již nemělo žádnou energii. Jídlo jsem brát neměla a pití jsme měli na dně.

Havranické vřesoviště

Krajina zde byla naprosto odlišná od toho, na co jsme v České republice zvyklí. Připadali jsme si jako v Chorvatsku. Všude okolo nás se nacházela vyprahlá krajina se suchomilnými rostlinami, sem tam se objevil menší keř, cesta byla tvořená pískem sem tam doplněná vystouplými plochými kameny.  U rozcestníku Havranické vřesoviště jsme změnili turistickou značku za zelenou. Les, který se před námi objevil, mne zachránil. I když jsem již nebyla schopná vnímat okolní přírodu tak jako vždycky, všimla jsem si alespoň rozšlapaných shnilých plodů na zemi.

Lukša už byl dávno desítky metrů přede mnou, ale na moje zvolání „Jsme zachráněni!“, slyšel. Nad hlavou se červenala jablíčka, ale žádné nebylo v dosahu. Lukša přiběhl, zatřásl jabloní a na zem popadalo několik jablíček, ale skoro všechna již byla shnilá. Ale tři jsme si vybrali a s chutí se do nich zakousli.

Po chvíli jsme se objevili u nádherných vinic se šťavnatými hrozny. Podél vinic jsme šli až k vyhlídce Devět mlýnů.

Vyhlídka Devět mlýnů

Tato vyhlídka nás okouzlila, protože z ní byl mnohem větší výhled než ze Sealsfieldova kamene. Důvodem vzniku této vyhlídky na skále ovšem byla skutečnost, že je z ní vidět proslulá vinice Šobes umístěná v meandru řeky Dyje.

Po chvilce jsme došli zpět k hotelu, od kterého jsme vycházeli  a chtěli jsme se zde naobědvat. Z důvodu konání soukromé akce ale byla restaurace uzavřena. V autě jsme tedy zdlábli veškeré zásoby sušenek a vydali se směr Mašovice.

Vinobus

U hotelu Vinice Hnanice je zastávka vinobusu, který vás zaveze do všech viničních oblastí Znojemska, kde můžete okoštovat vína, prohlédnout si sklepní uličky a přilehlé vinice a poté pokračovat speciálním spojem dál.

Přírodní památka Mašovický lom

V Mašovicích jsme se zastavili u stánku s občerstvením, kde nás již čekala mamka s Peťou. Poté jsme se šli okoupat do lomu, kde je velmi špatný přístup do vody. Ale je to tam krásné. Odvážlivci do vody skáčou a srabouši jako já se škrábou po skále dolů k ledové vodě.

Po svlažení jsme se vydali domů.

Přidat komentář