Co obnáší práce dobrovolníka v Olympijském parku

Protože se mi zatím nepodařilo najít si vhodnou práci, rozhodla jsem se jet pomoci do Olympijského parku Rio-Lipno jako dobrovolník. Moje očekávání byla vysoká, neboť jsem chtěla získat nové kontakty, kamarády, zážitky i zkušenosti. Ale jak to vše nakonec dopadlo? Splnila se mi má očekávání nebo ne?

Jak se dostat do Olympijského parku jako dobrovolník

Na oficiálním webu Olympijského parku jsem vyplnila přihlášku, v níž bylo nutné zodpovědět základní informace o mé osobě, včetně účtu na sociální síti Facebook, znalost cizích jazyků a také to, u jakých sportů jsem ochotna pracovat a jaké s nimi mám zkušenosti. Dotazník byl opravdu vyčerpávající, ale nakonec jsem se prokousala až do konce.

V podmínkách bylo uvedeno, že minimální věk pro přihlášení je 17 let, a že dávají přednost uchazečům, kteří budou moci v parku strávit celou dobu (18 dní), polovinu doby (9 dní) nebo 3 víkendy. Mne ani jedna varianta nevyhovovala, protože jsem tuto možnost zaregistrovala až v době, kdy byl park v plném proudu, takže první turnus jsem nestihla a během druhého slavil táta 50 let. Domluvila jsem se na tom, že přijedu až v pondělí 15. srpna 2016, nikoliv v sobotu 13. srpna, jak to bylo uvedeno v podmínkách. Nakonec jsem zjistila, že byli vůbec rádi, když jim tam lidé přijeli pomoci i na pár dní.

První krok, který následoval po vyplnění dotazníku na webu, bylo požádání oficiální skupiny dobrovolníků na facebooku o přidání do skupiny, jelikož komunikace měla probíhat touto formou. Příspěvek pro nové dobrovolníky tam vložen byl, odpověděla jsem na něj obratem, ale zpět mi již odpovězeno nebylo. Mezitím mi přišel e-mail s naprosto stejnou otázkou, tak jsem na něj rovněž hned odpověděla. Ale než mi bylo odpovězeno, přišla mi soukromá zpráva na facebooku od organizátorky, takže jsem potřetí napsala to samé.

Poté již veškerá komunikace probíhala formou elektronické pošty, kde jsme se domluvily, kdy přijedu a kde budu spát. Zároveň po mne organizátorka chtěla zaslat fotografii na akreditaci. Ale pokud ji nemáte, vyfotí vás až tam. Tím veškeré domlouvání skončilo, aniž by mi bylo odpovězeno na poslední e-mail.

Odjezd a cesta do Olympijského parku Rio-Lipno

S rozpaky jsem se sbalila a s již dopředu rezervovanou jízdenkou od společnosti Regiojet jsem se vydala do Prahy nočním vlakem ve 3:31. Měla jsem toho hodně a bohužel mne čekala i cesta metrem, neboť navazující autobus do Českého Krumlova odjížděl z autobusové stanice Na Knížecí, nikoliv z Hlavního nádraží.

V Českém Krumlově jsme zastavili na autobusovém nádraží, z kterého mi za hodinu měl jet linkový autobus do Lipna nad Vltavou. Ale zjistila jsem, že by měl jet speciální autobus Rio-Lipno, který některé cestující vozil zadarmo – dobrovolníky, lidi, kteří zanechali svůj automobil na záchytném parkovišti nebo ty, kteří již v parku byli a vyzvedli si pásek či jednou jízdné zaplatili. Ale někde se stala chyba, protože autobus nepřijel. Čekala na něj i jedna maminka s dcerou, která se rozhodla zajet vlastním autem do Černé v Pošumaví na záchytné parkoviště a odtamtud teprve jet autobusem do parku. Byla tak hodná, že mne vzala s sebou a pak mi ještě půjčila žlutý pásek opravňující k jízdě zadarmo, protože zatím jsem neměla jak prokázat, že jsem dobrovolník.

Příjezd do Olympijského parku Rio-Lipno

Autobus mi zastavil přímo před branou Olympijského parku před jednou hodinou odpolední, takže jsem naklusala k bezpečnostnímu pracovníku u vchodu a zeptala se, kam mám jít. Poslal mne do budovy hned vedle vchodu – akreditačního centra. Zde mne skoro ani nepozdravili a jediné, co po mne chtěla slečna vidět, byl občanský průkaz. Něco si tam klikala a pak mi ukázala cár papíru s telefonním číslem a řekla mi, že si tam mám zavolat a říct, že už jsem tady.

Mobil jsem měla skoro vybitý a nechápu, proč bych na sebe měla brát jejich náklady, když stejně mají firemní telefony, ale nenechala jsem si tím zkazit náladu. Horší bylo, že jsem vůbec nevěděla komu volám a jak jej mám oslovit, neboť předchozí komunikace byla tykací formou.

Formality po příjezdu

Za chvíli si pro mne přišel jeden z dobrovolníků, ale evidentně se moc bavit nechtěl, takže jsem mlčky následovala jeho kroky. Po chvíli jsme byli v dobrovolnickém stanu, kde jsem nahlásila svoje jméno, vyfasovala akreditaci a smlouvu k podpisu. Vzhledem k tomu, že druhou smluvní stranou nebyla ověřená autorita, rozhodla jsem se smlouvu si pročíst. Co si budeme nalhávat, měli bychom to dělat vždy, ale někdy to prostě neděláme. Evidentně jsem byla první, kdo si smlouvu četl. A to měla pouhé dvě strany, neboť v ní byl odstavec, s kterým jsem nesouhlasila, a nikdo z organizátorů mi nebyl schopný vysvětlit, co ten odstavec znamená a proč tam je.

Jednalo se o to, že podpisem smlouvy stvrzuji, že mám sjednanou pojistku pro případ, že bych někomu svou činností ublížila na zdraví či majetku. To samozřejmě sjednané nemám, protože jsem ráda, že si zaplatím penzijní připojištění. Když jsem na to upozornila, tak říkali, že to není možné, že je to divné a předávali si to jako horkou bramboru. Tvrdili, že pořádající společnost je pro tyto případy pojištěná. Je otázkou, kde je pravda. Nezbylo mi nic jiného než to podepsat, ale aspoň věděli, že jsem na to upozorňovala.

Ubytování dobrovolníků

Aby nepříjemností nebylo na začátek málo, bylo mi sděleno, že se mám jít ubytovat do některého z velkých zelených stanů značky Husky a poté se nahlásit na recepci kempu Modřín. Ale já jsem se domlouvala na ubytování v tělocvičně, protože týden předtím nebylo zrovna moc pěkné počasí a všem bylo ve stanech zima. Když jsem svoji námitku sdělila, bylo mi řečeno, že v tělocvičně není místo.

Formulace do některého ze stanů mi rovněž nezněla moc přesvědčivě, proto následovala další série mých otázek typu: „To tam mám přijít a k někomu se vetřít do stanu?“. Čekala mne strohá odpověď: „Jo.“. To je něco na mne. Mých sil již bylo poskrovnu, takže jsem se poslušně odebrala směrem ke kempu. Cestou jsem si říkala, že mne asi trefí, pokud jdu špatným směrem, protože podle bezpečnostní služby se kemp měl nacházet úplně jiným směrem. Ale dala jsem na svůj orientační smysl a vyplatilo se.

Vyčerpáním jsem odhodila všechny věci na trávník a začala jsem obcházet stany. Kluci hrající opodál fotbal se na mne podivně dívali, takže jsem to raději nechala a šla zakousnout svoje zásoby. Při té příležitosti jsem se zakoukala na stany a všimla si, že mají otvíratelná okénka z venkovní části, takže jsem již nemusela do stanu fyzicky chodit, ale pouze je obhlédnout z venku.

Největší strach jsem měla z toho, že žádný nebude úplně volný, jelikož mi bylo nepříjemné se k někomu cizímu nastěhovat. Ale mé přání se mi splnilo a jeden bez obyvatel jsem nalezla.

Později jsem se setkala s lidmi ubytovanými v tělocvičně, kteří mi říkali, že je tělocvična prázdná, což mne taky naštvalo, neboť ve stanu jsem každý den mrzla, i když jsem měla tucet vrstev.

První kroky v roli dobrovolníka

Po zabydlení se ve stanu a nahlášení se v kempu, ve kterém jsem ještě nikdy v životě nespala, jsem se odebrala zpět do dobrovolnického stanu, abych zjistila, co mne dál čeká. Odevzdala jsem tam doklad, který mi dali v kempu, ale hleděli jako kdyby spadli z Marsu. Prý se s ním ještě nikdo nesetkal. Zajímavé. Ve skupině na facebooku je přes 400 dobrovolníků, ale jen mne zatím dali doklad za check-in v kempu …

Ve stanu mi dali dobrovolnické oblečení (bundu, mikinu, 2 trička a kšiltovku), klíček od mini skříňky na cenné věci a řekli mi, že si mám projít Olympijský park Rio-Lipno, neboť pro mne zatím nic nemají. Tuhle zprávu jsem uvítala, protože jsem byla hodně unavená. Ale na druhou stranu jsem čekala nějaké informace, co a jak chodí.

Park jsem si celý prošla, ale všude byly obrovské fronty, takže jsem si skoro nic nevyzkoušela, protože bych tam musela čekat celé odpoledne.

Když jsem se vrátila do dobrovolnického stanu, viděla jsem, že inventarizují dobrovolnické oblečení, a že našli dámské bundy ve velikosti S. Hned jsem se šla zeptat, zda mi ji vymění, protože mi dali pánskou. Opět jsem měla štěstí. Zbyla na mne úplně poslední dámská bunda ve velikosti S. Ale musím říct, že mi stejně všechno bylo velké, jelikož moje velikost je XS.

Stravování dobrovolníků

Večer dovezli jídlo v krabičkách pro každého dobrovolníka. Ale vůbec jsem nevěděla, jestli si už můžu vzít taky nebo ne, protože mi nikdo nic neřekl k organizačním věcem. Později jsem se dozvěděla, že si jídlo musím zapsat na jeden cár papíru, který visel na skříňkách. Bylo možné si vybrat ze dvou jídel, ale rozmanitost jídla byla naprosto nulová.

Každý dobrovolník má nárok na snídani, oběd a večeři zdarma. Ale pokud budete mít místo v krosně, vezměte si svoje zásoby, protože tohle jídlo bylo naprosto nepoživatelné. Jsem sice vybíravá, ale seznámila jsem se tam s lidmi, kteří tvrdili, že sní cokoliv, ale tohle už bylo opravdu moc. Vůbec se nehledí na to, zda je člověk vegetarián, celiak nebo diabetik. Bohužel se rovněž stávalo, že na někoho jídlo nezbylo nebo zbylo pouze jiné, které objednané neměl.

Za celou dobu jsem snědla pouze jeden oběd a jednu večeři. Ostatní jsem většinou hned vyhodila, protože se mi jen při pohledu zvedl žaludek. Jediné poživatelné byly snídaně, ale ve více než 60 % se jednalo o sladkou snídani ve formě máslo – marmeláda nebo máslo – med. Což také nejím, takže jsem byla pouze na rohlíku s máslem.

Od bezpečnostní služby jsem zjistila, že za tyto gastronomické služby prý platili 220 Kč za den/osobu! To kdyby s místní restaurací domluvili menu, udělali by líp než dovážet jídlo vhodné akorát tak pro dobytek. A to prý dodavatele již vyměnili. Nechci ani vědět, jaké jídlo měli naši předchůdci v minulém týdnu.

Organizace práce dobrovolníka

Při večeři nám bylo sděleno, že se máme nahlásit na sporty na další den. V tu chvíli jsem se tam již bavila s dvěma holkami, které rovněž teprve přijely, takže jsme se nahlásily společně na rozdávání letáčků a pomoc při organizaci.

Každý večer se tedy všichni dobrovolníci měli nahlásit na nějakou aktivitu. Zajímavé bylo, že i když jsem přišla jako první nebo poslední, vždy byly k dispozici pouze otravné aktivity, o které nikdo neměl zájem.

Jakmile jsem se již rozkoukala, požadovala jsem aktivity u vody. Ale bylo mi odseknuto, že ty na starost nemají. Ale já věděla, že ano, protože svoje známé si tam den předtím organizátorky napsaly. Takže další poučení je, že pokud v organizačním týmu nemáte kamarády, nepočítejte s tím, že budete u dobrých aktivit.

Hygiena

Hygiena byla dalším velmi diskutovaným tématem, protože dobrovolníci ve stanech neměli moc možností, jak dodržovat hygienu. Důvodem bylo to, že sprchy se platily zvlášť. V praxi to funguje tak, že na recepci si návštěvník nabije kartu na určitý počet sprchování. Při každém sprchování si pak musí odjistit sprchu nabitou kartou a stihnout se vysprchovat do doby než přestane téct voda. To nebylo moc reálné, takže jsem celá namydlinkovaná musela vycházet ze sprchy k přístroji a přiložením karty si zaplatit další interval. Navíc nešlo koordinovat teplotu vody a z velké části po dobu intervalu tekla studená voda, takže sprchování bylo opravdu za trest.

Tohle by nebylo zlé, protože holt to tak v kempu Modřín měli zavedené, ale organizační výbor nechal nabít pouze 5 karet a ty rozdal mezi určité lidi. Nikdo samozřejmě nevěděl, kdo je má, takže každý večer následovalo neúprosné hledání střežitele některé z karet. Navíc počet karet se snižoval, neboť ne všichni jsou schopni přijmout 30 minutovou zodpovědnost za svěřený předmět.

Až se seznámením se s další slečnou, která tam již byla a teď přijela znovu, jsem zjistila, že je výhodné se chodit sprchovat do hotelu vedle dobrovolnického stanu, který byl vyhrazen pro výše postavené lidi. Žádné karty, žádná studená voda či nával lidí a špína. Sprch jsem si tam všimla, ale neměla jsem tam odvahu jít, ale teď už vím, že jsem to měla risknout.

Samotná práce dobrovolníka

Po snídani se všichni rozprchli na svá stanoviště, která mohla být v provozu od různé doby. Většinou od 10 hodin, ale mohlo to být i výrazně dřív. Já jsem za svůj pobyt byla rozdávat letáčky, na stanovišti orientačního běhu, moderního pětiboje, aerobiku, maratonu a u dlouhé skluzavky.

U některých sportů jsme měli polední pauzu, ve které jsme si skočili na oběd nebo něco vyzkoušet. U jiných nám bylo jídlo dovezeno a byli jsme rádi, že jsme se během 5 minut najedli. Já jsem přežívala na rohlících s máslem ze snídaně.

Naše pracovní povinnosti ve většině případů končily 18 hodinou, ale opět mohly končit později nebo dřív.

Čas na zábavu

Na to, abychom si sami vyzkoušeli některé sporty či atrakce vůbec nebyl čas. Šance byla akorát v případech, kdy jsme měli pauzu na oběd. Ale to jsme neměli moc příležitostí něco stihnout, protože nás nikde neodbavili přednostně. Holt jsme si vše museli vystát jako ostatní, i když tu pracovali úplně zadarmo.

Další možností bylo, když nás na stanovišti bylo hodně a mezi sebou jsme se domluvili, že na čas to jeden vezme za druhého. Tato varianta byla možná jen v jednom případě, protože paní nás nijak nekontrolovala a byly jsme tam čtyři. Akorát vždy se nám stalo, že na vše, na co jsme chtěli jít ve volnu, které jsme si cíleně udělali, jsme potkali naše vedoucí organizátory, takže jsme tam jít nemohli, aby nás neviděli.

Kdo si chtěl užívat zábavu, zbyl mu čas akorát večer při táboráku, který každý druhý den pořádali dobrovolníci v kempu.

Jednou pro nás organizátoři zařídili seskok z věže a Stezku v korunách stromů, ale to bylo vše z hromadně pořádaných aktivit.

Ale všimla jsem si, že ne všichni dobrovolníci svoji práci brali tak pečlivě jako já. Mnoho lidí si během dne po parku chodilo v civilu a užívali si. Nebo někdo na stanoviště nepřišel, protože mu bylo z večerní chlastačky špatně apod. Když to nebylo nijak hlídané ze strany organizátorů, tak proč toho nevyužít.

Poděkování dobrovolníkům

Oficiální poděkování dobrovolníkům, o kterých si hodně namyšlených lidí myslelo, že to jsou jen hadry na zem, které nemohou dělat nic jiného než poskoky jejich lenosti, proběhlo v sobotu večer na hlavním pódiu. Ale opět se mi to nelíbilo, protože 99 % poděkování směřovalo organizátorům, kteří za to byli placeni, a na nás zbylo jen to, že jsme vystoupali na pódium, vyfotili se a šli pryč. Poté následovalo oficiální focení se symbolem Olympijského parku Rio-Lipno – postavičce, kterou Emil Zátopek připojil ke každému svému podpisu.

Nakonec nás čekal raut v dobrovolnickém stanu. Během chvilky vše zmizelo, i když říkali, že se to bude doplňovat. Ale za dobu, kterou jsem tam strávila, se tak nestalo.

Odjezd

Mnoho věcí mne tady štvalo, protože vím, že se toho hodně dalo udělat mnohem líp. Jedinou dobrou zprávou bylo, že v pondělí měl jet autobus, který dobrovolníky zadarmo odveze do Prahy. Byla jsem nadšená a brala jsem to již jako tutovku. Ale v sobotu se na facebooku objevil příspěvek, že to nikomu nevyhovuje, takže autobus bude odjíždět v neděli ve 22 hodin. Tohle byla poslední kapka, která spadla do mého sudu trpělivosti!

Z kempu jsme se měli vystěhovat hned v neděli ráno a odhlásit se na recepci. Na odhlášení jsem si vzpomněla, až když jsem byla na cestě. Se všemi věcmi se mi nechtělo vracet, takže jsem vše zanesla do dobrovolnického stanu a vrátila se. Na recepci kempu jsem zjistila, že se odhlašovat nemusím. Asi to udělali centrálně, ale nikomu to neřekli, takže jsem několikakilometrovou trasu absolvovala zbytečně.

V neděli se konal maraton, který symbolicky startoval v době startu maratonu v Rio de Janeiro. Organizátoři prosili, ať dobrovolníci zůstanou až do večera, ale většina lidí odjela už ráno, takže nás tam na zajištění celého parku a maratonu zůstalo pár.

Po úklidu po maratonu jsem se vrátila do dobrovolnického stanu a pokračovala v úklidových pracích. Likvidovalo se úplně všechno, a co nikdo nechtěl, se vyhazovalo. Z toho mi bylo ouzko, jelikož takové plýtvání nesnáším. Ale bohužel jsem neměla kapacitu na to, abych si věci vzala domů.

Nakonec jsme jako kůly v plotě čekali na příjezd autobusu. Bylo nás tak deset a nejhorší na tom bylo to, že tolik nás bylo napsáno i na ten pondělní autobus, takže se mi honilo hlavou „Komu vlastně ten pondělní odjezd nevyhovoval?“.

S řidičem jsem se domluvila, že mne vyhodí na Hlavním nádraží, což mne aspoň trochu uklidnilo, protože nevím, jak bych se v noci dopravovala z Florence na Hlavní nádraží. Řidič byl bohužel tak zmatený, že mne ještě hodně vystresoval, že mi na tom nádraží nezastaví. Ale naštěstí se tak stalo a nebyla jsem sama, kdo šel na vlak. Ještě jednu holku také čekala jízda vlakem. Ale u vchodu nás čekalo nemilé překvapení, jelikož budova nádraží se otevírá až v 3:15 a mi dojeli kolem jedné hodiny.

Jako bezdomovci jsme se usadily u vchodu a čekaly na otevření. Postupem času začala chodit spousta lidí a ne všichni tuto situaci se zavřeným nádražím mlčky přešli. Můj vlak jel až v 5:46, takže to byla opravdu dlouhá noc. Vzhledem ke všem individuím na nádraží jsem nemohla spustit oči ze svých věcí.

Shrnutí

Zkušenost to byla dobrá, ale nevím, zda ji chci absolvovat znovu. Organizace se mi vůbec nelíbila a to od A až po Z. Lidé, kteří byli se mnou v hlavním parku, byli většinou podstatně mladší a jejich jediným cílem bylo opíjení se alkoholem a ostatní měli svoji skupinku kamarádů a nehodlali mezi sebe pustit někoho nového.

Možná jsem jen narazila na špatnou partu lidí, protože ve Frymburku evidentně byli lidé, s kterými by mi bylo líp, protože ti svým životním stylem odpovídali mému – chodili spolu sportovat a byli v mém věku.

Dost jsem byla překvapená, kolik chyb jsem nalezla na kdejakých plakátech či tabulích… Je to strašná ostuda! A nejhorší na tom je, že za celou dobu mého pobytu žádná z chyb nebyla opravena. Copak jsme už tak lhostejní?

Ten, kdo by se zalekl požadavku na znalost cizích jazyků, se nemusí bát, neboť za celou dobu jsem angličtinu nemusela použít. A celé vyplňování dotazníku při přihlášení bylo zcela zbytečné, neboť se tím vůbec nic neřídilo. Ani minimální věk nebyl dodržen, jelikož se tam nacházel milion malých dětí. O tom jakým způsobem byly děti nápomocny, raději nebudu mluvit. Některé matky to vzaly jako dovolenou pro své děti.

Dále mne velmi mrzí, že tato akce vyprodukovala tisíce tun zbytečného odpadu jen kvůli špatnému řízení v této oblasti. A třešničkou na dortu bylo to, že po parku se nacházeli žluté a modré popelnice, ale pracovníci technických služeb tmavé pleti stejně všechny pytle sesypávali do jednoho. Kde to jsme? Na co si hrajeme? Olympijské parky mají za cíl naučit lidi opět sportovat, ale proč za tuto cenu? Když to jde udělat líp, tak proč tomu tak není?!

Přidat komentář