Rešovské vodopády

Když jsme s Evou dnes přemýšleli, co budeme dělat, padly dvě možnosti – Rešovské vodopády nebo Litovelské Pomoraví. Nakonec zvítězili Rešovské vodopády – Národní přírodní rezervace, protože v Pomoraví jsme byli výrazně víckrát, navíc tam je nejlepší jet na kole když je hezky, což dnes moc nebylo.

Parkování u Rešovských vodopádů

Vyjeli jsme tedy po obědě směr Rešov. Naposledy jsme na Rešovských vodopádech byli v létě roku 2011, takže jsme si to už přesně nepamatovali, ale alespoň rámcově jsme věděli. Po příjezdu na místo jsme si mysleli, že oficiální parkoviště je placené, protože se nám zdálo, že jsme minule platili. Nicméně jsme zjistili, že parkoviště je minimálně v tohle jarní období zdarma.

Cesta k vodopádům

Vydali jsme se tedy směrem k vodopádům po červené turistické trase. První část od Rešova vede z poměrně prudkého a hodně dlouhého kopce, takže nám bylo jasné, co nás čeká, až půjdeme zpátky.

Na výlet k Rešovským vodopádům si připravte kvalitní obuv.

Zřícenina hradu Rešov

Po červené jsme došli až k vodopádům a pokračovali jsme stále dál podél břehu říčky Huntavy směrem k zřícenině hradu Rešov, kam se Eva chtěla podívat, protože tam ještě nebyla.

Terén kolem vodopádů je celkem náročný, protože se leze přes velké kameny, často velmi těsně kolem vody nebo když je vyšší hladina tak i přímo přes vodu. Je tedy rozhodně vhodné mít kvalitní obuv a být na to celkově připraven, protože ve spojení s kopcem od parkoviště se jedná o poměrně fyzicky náročný výlet.

Když jsme došli na místo, kde by se měla nacházet ona zřícenina hradu Rešov, nic jsme nenašli. Hledali jsme tedy na internetu, kde se má nacházet a jak se k ní dostat. Moc moudří jsme z toho ale nebyli. Původně jsme šli po zelené trase, ale museli jsme se vrátit a pokračovat po červené, protože tam se dle informací na internetu měla nacházet cestička, která vede až ke zřícenině. Nicméně po červené jsme došli až k okraji Národní přírodní rezervace a žádnou cestičku ke zřícenině jsme nenašli.

Vydali jsme se tedy vlastní cestou lesem. Přeskočili jsme potok a velmi prudkým svahem se šplhali až ke zřícenině. Onou zříceninou není však žádný hrad, ale jen skála. Celou skálu jsme si prošli a vydali se zase zpátky dolů cestičkou, o které jsme si mysleli, že je ta správná. Nicméně tato cestička končila jen na okraji prudkého svahu, takže jsme se museli zase škrábat ze svahu mezi stromy dolů a poté opět přeskočit potok.

Dále již cesta zpátky probíhala bez problému, jen ten závěrečný kopec k parkovišti je opravdu nekonečný a VELMI vysilující.

Byli jsme ale poměrně nemile překvapeni, že i vzhledem k brzkému datu a nepěknému počasí se zde nacházelo poměrně hodně turistů.

Přidat komentář